Co vše lze zaslechnout...

Zaslechnuto v rádiu

„…, tak se mi chce vzkázat … hlavně dívkám: Co není určeno k prodeji, raději schovejte!“

Zaslechnuto ve vlaku

„U nás se můžete v každé ulici opít aspoň pětkrát…“
„? ? ?“
„… tolik máme v Brně vinoték!“

Zaslechnuto doma

„Ahoj kluci!“
„Ahoj … ahoj dědo!“ – ten pětiletý.
„A … a … a budeš zavřenej, víš?“ – ten tříletý. „Zatýkám tě! ... a…“ – pětiletý: „… a budeš až v tom třetím vězení!“
„A můžu si zout boty?“
„To můžeš … babička by vyváděla…“ – ten tříletý: „… a budeme tě hlídat!“
„A umřu hlady…“
„Ne ne, my tě budeme opatrovat...“
„… a tady máš talíř s mandarinkama…“
„… a tady s jablíčkama…“
„… a tady pití…“
A ten tříletý: „A tudy můžeš jít … a … a … a my tě budeme hlídat…“
A pětiletý: „… když budeš potřebovat kakat!!!“

Zaslechnuto na lavičce

"No a voni nechtěj dávat dvojčata do jedný třídy, tak choděj zvlášť a pak na sebe čekaj. Jedna má třeba do tří, ta druhá končí dřív a čeká na ni, nebo zase vobráceně..."
"A sourozence taky nedávaj dohromady?"
"Sourozenci nejsou stejně starý."
"No ale voni jsou sourozenci, ne?"
"No voni jo, voni jsou dvojčata!"
"No proto se ptám!"

Zaslechnuto v kanceláři

„Blbec jeden … nafoukanej … nechce se mu komunikovat, vytahuje se … vezmu kladivo a jakej bude?!“
„? ? ?“
„Blbec jeden … elektronickej … počítačovej…!!!

Zaslechnuto na zastávce

„Dneska autobusem? … chodíváte pěšky, né?“
„Jo, to jo, ale ňák mi není..."
„? ? ?“
„… a taky noha, zase ta achilovka…“
„A co s tím?“
„Nic…“
„? ? ?“
„… počkat, až to přejde.“
„Hmmm…“
„Všechno jednou přejde, ne?“
„Jo, to jo … a jednou, že jo, přejde všechno!“

Zaslechnuto na chodbě univerzitní

...
"No já to ..., vole..."
"Užsto přečet, vole?"
"Vole, celou bibli... Byl jsem v práci, vole."
"No právě, vole."
"Jen Caesara, vole."
"Kolik to má stran, vole."
...

Zaslechnuto na báru

„Pane, vy jste ale také pěknej ranní pták!!!“
„Co … teď zrovna nevím…!“
„No, pěknej ranní pták, … co?“
„Jak se to vezme, … když je potřeba, tak…“
„No … i se psem, tuhle dole v ulici…“
„ ? ? ?“
„ … sem měl službu, a ráno, po čtvrté…“
„Ten taxík?“
„Jo, v neděli, dyť říkám … sem měl službu…“
„ … dole, u kruháku!“
„Jasně … pěknej ranní pták!“
„… no, spíš noční…“
„ ? ? ?“
„ … sem se teprve vracel…!“

Zaslechnuto v podloubí

„Dáte mi korunu?“
„Kolikpak ti je?“
„Devět, a vám?“
„Osmdesát čtyři.“
„A dáte mi tu korunu!“
„Na copak ji potřebuješ? Za korunu si dneska nic nekoupíš!“
„A dáte mi ji?“
„No, uvidim, když mi řekneš…“
No, víte, v dnešní době … dneska je každá koruna dobrá, ne?
„No, to máš pravdu … ty se asi ve světě neztratíš … tak na.“

Zaslechnuto u rodinného stolu

„Mhmmm!“
„Jaká je?“
„Výborná … vynikající, jak z Hiltonu!“
„Že jooo!“
„Ty seš holt na polívky machr.“
„Dáš si ještě?“
„Uf … už nemůžu…“
„Dáš si ještě?“
„… dyť jsem snědl celou misku.“
„Tak dáš si…?“
„Ne, už ne.“
„Tak jo …  já ti teda nandám víc!“

Zaslechnuto u mariášnického stolu

„Tak pánové … jako křen, dneska! A koho budou volit?“
. . .
„Tak už zavol, dyť se v tom hrabeš jako…“
„Jo, pánové, jde vo hodně, divnej list, povídám, divnej…!“
„Děláš, jak dybys tomu rozuměl!!!
„Vo hodně, pánové, vo hodně!!!“
„Tak koho?“
„S..u na to! …  nevolím!“
„? ? ?“
„Tak to balíš, jo?!“
„Tak se aspoň napijem!“
„Cink!“ 

Zaslechnuto na zahradě

„… a kde je Hugísek?“
„U Sofinky.“
„…“
„…“
„… a kde je Hugísek?“
„U SOFINKY!!!“
„Aha…“
„ .?.?.?“
„A je tam Sofinka?“
„!!!“

Zaslechnuto v hospodě

Myšlenka,
ať abstraktní 
či konkrétní,
je věcí 
abstraktní,
nebo konkrétní?

Zaslechnuto v obuvi

„Tosou, pane botičky, jedna radost! I fotbálek byste si v nich moh zahrát.“
„Líběj se mi moc!“
„Tak si zkuste … levou nebo pravou?“
„To je jedno, jak vám to přijde.“
„Ale to vůbec není jedno, pane!“
„?  ?  ?“
„Každá noha je, pane, jiná, víte, dycky máte jednu horší.“
„Já mám stejný!“
„Jen neřikejte! Ale botičky tosou, i na ten...“
„Já mám obě levý!“
„?  ?  ?“
„No, dyť vám říkám…“
„Ale to né, pane, to nééé, na to nejsme zařízený … to byste si musel koupit dvoje, víte!!!“

Zaslechnuto na poradě

„To jo, to jo ta … záležitost se musí…“
„Zdůrazňuji, okamžitě!“
„To jo, to jo ta  … věc nesnese…“
„Jak jsem říkal … a vezme si to Macháčková…“
„To jo, to jo ta se toho…!“

Říkali jsme mu „Toyota“.

Zaslechnuto na chodníku

 „… a paní, paní … víte, že jsem babička!“
„Neřikejte?“
„No … mám vnučku!“
„Neřikejte…?!“
„No… a paní, paní, počkejte ještě!...“
„? ? ?“ 
„ ... a je to holčička!!!“
„Neřikejte!?“